Josef Straka

Webové stránky básníka a prozaika

Ukázky textů

Texty uveřejněné v Antologii české poezie 1986 - 2006 (dybbuk, Praha 2007)

K o s t e l  v  m l z e
Slova, která ke komusi nepronikají.
Vnímám jen počasí, jednotlivé kroky.
Černé boty, které se pomalu posunují
k centru města.
Neprožitá přítomnost, zapadlé roky.
A pak také slova jako Nikdy nebo
V tuto chvíli je to
naprosto nemožné.
Znovu, snad po sté,
zopakovaný nesouhlas.
Nutné se stává vynuceným
a celé se to až přespříliš opakuje…
Kostel v mém rodném městě,
kolem kterého právě procházím,
není pro samou mlhu naprosto vidět.
Zmizel v ní, stejně jako všechno
v této chvíli.
                                                        (z připravované knihy)
K v ě t i n y  v e  v á z e :
B r u s e l
Ještě jsme nikam nedojeli
Trčíme v hotelu,
který snad ani nemá jméno
Cigareta napůl dohořívá…
A záclona je zvednutá větrem.
                                                            
P a k js o u j e n h o d i n y
Pak jsou jen hodiny a v těch vidíme
jistý výsek ulice. Život se rozpadá.
Pak se ho snažíme poslepovat
a pak zase týdny. Tato doba nemá
tvar. Nebo má spíše tvar améby,
měňavky. Všechno se může rychle
přestrukturovat jinak.
Stálost v chaosu.
Hučící kávovary, které mohou
definovat město. Je také možné jiné
nasměrování.
Jedna ulice křižuje druhou. Město.
Spleť. Neustále trvající a nekonečná
spleť dojmů a zážitků. Zastavení.
Křižovatky. Bistra na rozích ulic.
Knihy za výlohou. Nakonec hledání
klíčů před vlastním domem.

N ě k d e .  O k a m ž i k .
Z a h l é d n u t á p o s t a v a .
Někdě. Okamžik. Zahlédnutá
postava. Část kavárny osvětlena.
Zvon na radnici.
Odbíjí jedenáctou večer. Ulice.
Schody ve tmě. Máme jen tyto
věty, v tuto chvíli nevíme co s nimi,
ale používáme je. Celetná. Říjen
rozlomen v půli. Příběh se zamazává.
Nově. Ještě zkusíme projít touto
pasáží. Ticho. Vřava na nedalekém
náměstí.
Sedí se v ratanovém křesle v jedné
čajovně a kouří se. Den se pomalu
rozpadá.
Zahlédnuté ruce v tramvaji, někdy
ráno. Ten obraz stejně jak vyvstal,
tak zas rychle mizí. Asi útržky
rozhovorů. Okno do dvora už
zase otevřeno a dole pobíhání
rozjivených dětí. Jen několik dní.
Přejíždění hranic. Zrak upřen na
hraniční závoru. Sjíždění do prvního
městečka… Už zase přítomnost.
Otočení hlavy. Půlnoc. Nad jedním
vchodem do nočního klubu rozsvítili
červený lampion.
                                                               (Hotel Bristol)

Ob y č e j n ý ž i v o t
Měli bychom raději mlčet,
hrubost nám není
dána
V odmlkách přehodnocujeme věty,
až je nakonec
zanecháme v naprostém tichu
Dny chceme prožívat klidněji, řekneš
Ale možná, že jsem to chtěl říci i já
Nevím, není to podstatné
Objednáváš pak ještě jednu rundu,
i když oba
dva nikdy nic takového neděláme
„Aspoň jednou vidím
v Tvých očích…“
„Vždyť je to dobré“
Rozhovor se odehrává v náznacích
Vlastně není co vyprávět
Stačí si jen tak sedět v knajpě,
kam už pravděpodobně
nikdy v životě nezajdeme

- - -

Zítra. Prachmizerné zítra, které nám
nedovolí spát, možná ani jíst.
To hypotetické zítra, s kterým
se už léta probouzíme, když je ráno
a kdy se díváme z okna. Tedy
vlastně z oken našich různých
domovů. Vaříme si kávu. Věnujeme
se této činnosti s náležitou úctou,
trpělivostí. A očekáváním. Ano,
tak nějak. To mizerné zítra je pak
mnohdy naší jedinou nadějí, tehdy,
když zaboucháváme dveře od svých
příbytků. Lépe je o tom všem možné
hovořit v množném čísle. Města
přenocování se zmnožují. Násobí
a pak jednou za čas máme pocit,
že už další zítra nepřijde.
Procházíme nočním osamělých
městem a nevěříme v nic takového
jako další den. Věříme jen v naše
možné usnutí, kdy noc se už dá
prohlásit za velmi hlubokou.
A přesto se najednou nějaké to zítra,
a ani nevíme mnohdy jak, zase objeví.

1 3 m i n u t d o p ů l n o c i
zas být pouhopouhým chodcem,
ulice jsou
šedočerné
nikdo nemluví, osamělé dvojice
čekají na
poslední spoj směrem
Smíchovské nádraží
procházející protíná ticho,
chce říct slova, ale
tuší, že nic nesmí narušit
tuto pochmurnou
atmosféru čekání do příjezdu metra
do půlnoci, do které zbývá
třináct minut, už
pravděpodobně nikdo nepromluví
a po ní
teprve ne
aspoň se to v tuto chvíli zdá,
lidé jsou opřeni
o sloupy a strnule kamsi zírají
oči všech žen směřují do kolejiště
                                                            (Město Mons)
Žádné komentáře
 
Created by: Jiří Vetýška 2008