Josef Straka

Webové stránky básníka a prozaika

Ukázky textů

Prsty přiložené na špinavou omítku (Weles 30-31 Prosinec 2007)

LISTOPAD 1987
Důsledně se držíme původních představ
jsme jimi doslova posedlí
večery, které nemají konců
prohlásíme už předem za odepsané
ještě však před usnutím
z malého okna pod kuchyní
zkontroluji světla města
nic nemizí, zatím...
Seškrábaný obraz
dozvuk křiku
prsty přiložené na šedivou omítku
koberec stočený v koutě
„to mezitím“, prohodíme „ nikdy nebylo“
sedíme každý ve svém pokoji
neochvějní ve svých vybudovaných pozicích

JISTÉ JÁMY A PRŮSEKY
Všechny stopy už zamazány
vracím se blátivou cestou
k uzavřenému temnému domu
Potřít pak smutek neprostupnou šedí!
Náhlý imperativ
místo roků jen krátery
jámy postupně se zasypávající černou zeminou
někde odtamtud vytáhnout obrázek z dětství
a vložit jej pak ve svém bytě do připravených lepenkových krabic –
průřezy městem a další a jiné řezy a průseky
zaschlá tuš je stále seškrabávána žiletkou

MALÁTNÉ POKOJE I
V malátných místnostech
s tím svištivým klokotáním v trubkách
je nehostinnost vyměněna za prázdnotu
oči pak hledí úkosem
tam v jakýchsi podivných půlpokojích se zapomínají věci,
vybledávají vzpomínky
„ necháme to tak, jaké to je“ v tu chvíli znamená nesmíření
pak ještě kroucení hlavou „ vždyť“
a dodává se „vždyť přeci!“
zbytečný vzdor
už měsíce k uzoufání zbytečný
„nechtít“ prsty zadráplé za hranu stolu
„jenom....“ šeptnu pak
a uléhám na válendu ve vyklizeném prostoru jenž kdysi býval bytem

ÚNOR 1988

Nepřináležíme si
dny, které se nám ztrácejí před očima
dny, kdy mlčíme
kdy je dům osamocený, odtažený od všech ostatních
dny, kdy nic nepotřebujeme
uzavíráme se za dveřmi
nehlučně si podáváme věci
zastavujeme hodiny a
orientujeme se jen podle soumraku
a také podle potřeby spánku
trvá to týdny, než se z toho zas probudíme
a vše je pak stejné jako dřív

- - -

Dny jsou jako cáry roztrhané větrem
po mnoha úderech zbývá jen unavené ticho
vyplněné procházkou po nevzhledných perifériích
v prolukách mezi domy, ve kterých už léta nikdo nebydlí
stoupám štěrkovou cestou až k dřevěným vrátkům u kterých
stezka končí
ale já jsem jakoby vpuštěn těmi dvířky do osamělého
trojúhelníkového dvora
pravděpodobně staré továrny
vidím nápisy odkazující k výrobě předválečných bicyklů
prodírám se starými reklamními tabulemi a nacházím tu
a tam strojní součástky zapadlé v písku
nevede odtud žádný jiný východ, obejdu tedy celý tento dvůr
a zase se vracím štěrkovou cestou zpět
Nusle, Malakoff
nevím, dva podobné zážitky se mi stírají
mezitím roky
teď v cele tohoto pokoje na to vše vzpomínám
přecházím od ničeho k ničemu
nebo jen přerovnávám jako kdysi předměty na policích
zbůhdarma pak vycházím ven
kolem červené budovy oční kliniky
kolem nových obchodů, které nahradily malé samoobsluhy
a snažím se dostat až na okraj Vidoule
jdu borovicovým lesem a nechávám za sebou tento teplý leden
všechny své dny a představy
jaksi oproštěn se doslova vrhám na modravou
(aspoň v tomto předsoumračném světle)
silnici
přesně kopírující vrstevnici
a za prvním hrbolem se ztrácím
a mizím v padesátimetrové prohlubni
v tichu navždy chybějících hodin

- - -

A pak sedět v prázdném bytě
nehotový obraz
roky ho nedokážou nahlodat
vše zůstane na stejných místech
po všech odchodech
a trochu provinilých návratech zpět
barvy jsou pomíchané
v neznámém nesouladu
nikdy nebudu znát jejich pořadí
ani jejich skladebnost
vše zůstane už hrubé
stejně jako můj hlas po probuzení
když hovoří do ztichlých šedých stěn

- - -

Pak řekneš šest let
ale je to mizení
je to ten potácivý obrat
ve směru dolů
a pak k tomu ještě přidáš: bílá plocha
najednou předsazená před to všechno
ptáš se sám sebe jak je možné s tím žít
ale vzápětí si odpovíš
že je to jen dobře známá myslitelná chyba
vybočení, jít směrem po okraji hustníku
že to vlastně nemusí znamenat vůbec nic
že... a pak už to nedopovíš
do konce dne už se pak jen přehrabuješ ve starých novinách
a rovnáš knihy do malých komínků
pro větší přehlednost

NULOVÝ BOD
Cítíš někde v sobě tu podivnou pachuť
drásá tě
už pak ani nevěříš pohledu z okna
dokonalé zatmívání!
Nulový bod má vždy tak trochu barvu ocelové šedi

- - -

Jsi v pokoji obklíčen slovy
chladnými zvuky
všechno to do sebe náhle vtěsnat
ten neurčitý záznam života
v místnosti s lehce nakloněným nábytkem
vést dávno ten odepsaný rozhovor
s vlastní prázdnotou a bezbranností

- - -

Jen jisté tónování šedi
ostatní barvy už léta – chybějí
jako by ani na ně nikdy nezbývalo
jako by ani nikdy neměly být
vše takto ponořené do studené lázně
začíná postupně tuhnout
pohyby, které jsou zvláčnělé po čase už nejsou vůbec patrné

- - -

Chvilkové záškuby
při procházkách v horních částech města
odstíny
chybné kroky
zmatené věty, které se propadají kamsi dovnitř


BÍLÁ MLHA
Cihlový kostel.
Sepjaté ruce.
Lavice, kde sedíš.
Bílá mlha, která už tě nikdy neopustí.
Pak se snáší hustý déšť, zrovna když procházíš kolem žluté budovy
střední školy.
Ty roky tam.
Do očí bičují krupičky sněhu.

Žádné komentáře
 
Created by: Jiří Vetýška 2008